Wish, if only, it's time, would rather

Všechny čtyři struktury stojí na jedné myšlence: minulý čas, který není o minulosti. „I wish I spoke French“ je o teď; minulý tvar označuje větu za neskutečnou úplně stejně jako ve druhé podmínkové větě. „It’s time we went“ znamená, že máme jít hned. „I’d rather you didn’t smoke“ je přítomná preference. Část 4 testuje, jestli ti tahle souvislost došla, nebo pořád překládáš slovo po slovu.

Čas se posouvá o krok zpátky podle toho, čeho se přání týká. Lítost nad minulostí bere předminulý čas — „I wish I had learned the piano“ — a „if only“ dělá přesně totéž, jen s větším citem. Jediná výjimka je otrávenost z chování druhého člověka, která bere „would“: „I wish you would stop“.

Přítomný čas. „I wish I speak“, „it’s time we go“ — obojí zní česky naprosto přirozeně, protože čeština čas takhle nepoužívá, a obojí je za nula bodů. Minulý tvar je celý smysl té struktury.

„Would rather“ s druhou osobou. Když se za „rather“ mění podmět, sloveso jde do minulého času: „I’d rather you didn’t“. Když podmět zůstává stejný, je za ním holý infinitiv: „I’d rather stay at home“. Dvě různé gramatiky za jednou frází — a zkouška ten rozdíl testuje ráda.

Najdi dobu toho, čeho se lítost nebo preference týká. Teď nebo obecně: minulý čas prostý. Už se to stalo: předminulý čas. Otravný zvyk někoho jiného: „would“. Klíčové slovo ti řekne rámec — WISH, ONLY, TIME, RATHER — a načasování ti řekne čas uvnitř.

„If only“ a „wish“ jsou v každé položce zaměnitelné; o tom, které napíšeš, rozhoduje klíčové slovo. „It’s time“ má varianty — „high time“, „about time“ — a dril je uznává, ale prostý tvar není nikdy špatně.